Úvod

O tomto tématu už padlo mnoho slov. Určitě nemám zájem diktovat vám, co a jak musíte dělat. To o čem vám budu psát, jsou možnosti, které můžete použít a vyzkoušet a uvidíte,  jak vám to bude fungovat. Co je důležité a je dobré si toho všímat je zajímavý efekt, který se vám zřejmě stane. Budu zde psát o pohledech na situace někdy dost revolučním způsobem. Pokud se dočtete něco, co vás takzvaně zvedne ze židle, tak udělejte pro sebe jednu věc. To, co vás zvedne nazývejme pracovně myšlenkou. Sformulujte si tedy tuto myšlenku svými slovy a zapište si ji. Bude to váš budoucí pracovní materiál. Proto je to důležité. Zejména námitky začínající spojením ALE, JENOMŽE apod. Mým záměrem a cílem je oslovit vaše vědomí. Je to moudrost v nás, která  netrpí žádnou bolestivou emocí. Emoce jsou totiž ukazatel stavu, který upozorňuje na situaci, ve které se nacházíme. Je to nástroj naší mysli. Ta vyhodnocuje na základě zkušeností stav, ve kterém jsme v bezpečí nebo v ohrožení. Pocity jako strach, vztek jsou spouštěči reakcí. Tím, že má naše databanka v mozku uloženo např.: když je blízko pes, musím se schovat ( protože v dětství mě pokousal pes), pak vytvářím nepřiměřenou reakci i ve chvíli, kdy je pes zcela v klidu. To samozřejmě přeháním. Jen jsem vám nastínila, jak to s emocemi je. Jedním takovým naučeným pocitem, emocí je pocit viny.

Pocit viny je jednou ne příliš užitečnou emocí, ktrerou si neseme z dětství. Blížeji k tomu budu psát později. To, na co vás nyní potřebuji upozornit, je fakt, že se u vás může velmi silně projevit. Zjistíte například, kolik věcí jste mohli udělat jinak, a co jste tím všechno způsobili. Pocit viny ale nic nezmění. Možná spíše naopak. Pojdme se na to celé podívat z jiného úhlu. Tak za prvé. Pokud si uvědomíte, že prožíváte vinu a s ní spojené bolestné pocity, pak jste udělali první skvělý krok k nápravě. Uvědomili jste si to! Druhým krokem je více prozkoumat, co tento stav ve vině s vámi dělá, jak se chováte, jaké vám k tomu jdou myšlenky. Ideální je si tyto myšlenky a popis chování opět zapsat pro pozdější hlubší analýzu. Díky tomu totiž můžete přeladit své nastavení a změnit své postoje. Já jim říkám  rodinné programy chování.

Jak se na to také můžeme podívat? Představte si, že se máte právě teď pro něco rozhodnout. Určitě zvážíte všechny možnosti a okolnosti tak, aby vaše rozhodnutí bylo správné. S dostupnými informacemi a zkušenostmi uděláte rozhodnutí a uděláte to, pro co jste se rozhodli. Takže jste udělali to nejlepší, co jste v danou chvíli mohli. Za pár měsíců, let zjistíte díky novým informacím, jak jste to neudělali tak správně, jak jste se domnívali. Budete se obviňovat? Prožívat pocit selhání, když víte, že jste udělali TO NEJLEPŠÍ, CO JSTE MOHLI? Vidíte tu nesmyslnost? Vinit se za něco, co jste udělali s tou nejlepší vůlí a svědomím? Z toho vyplývá, jak moc je pocit viny nesmysl. To je jako by si dítě vyčítalo svoji negramotnost po narození. Takový je to nesmysl. Zkrátka vždycky děláme to nejlepší, co můžeme. Pokud k nám příjde jiná informace, která to později vyvrací, pak je to výzva ke změně a úpravě postupů. V oblasti výchovy dětí to je o to více důležité. Přepadne- li vás pocit viny z toho, jak jste se podepsali na svých dětech, vzpomeňte si na tato slova: Dělali jste to nejlepší, co jste v danou dobu uměli.

Jedna z podstatných věcí, které vám mohou ulevit je, že dušička, která se vám má narodit, souhlasila s narozením právě do vaší rodiny. Do poměrů a nastavení, která u vás panují. Z mého pohledu je to naplánováno ideálně pro připravení dítěte, aby mohlo později objevit svoji cestu a úkol, který zde na Zemi má právě díky zážitkům a nastavením programů v dětství. Závěr je takový. Vaše dítě na úrovni duše si vás vybralo takové jací jste a jste pro jeho nastavení ideální.  I v takové situace jako týrání, rozvedená rodina jsou předem stanoveny. V úkolu dítěte totiž může stát to, aby si na vlastní kůži vyzkoušelo takovéto situace. Pro své budoucí povolání soudce bude přesně vědět, jak rozhodnout ve prospěch dítěte. Jednoduše proto, jakou má sám zkušenost. Navíc na sebe bere i roli vašeho učitele, ale o tom až později.

Dítě je dokonalé 

Příroda je to nejdokonalejší formou, která všechno zařídila za nás. Všechno dokonale funguje a nikdo není schopen vytvořit nic tak dokonalého, jako to umí právě ona. Z toho plyne, že všechno, co je z ní je dokonalé a není tedy nutné nic měnit. Je důležité mít k tomu úctu a chovat se tak, aby se co nejvíce zachovala tato úžasná dokonalost. Jen si vemte. Už jen to, že dojde k uskutečnění početí. Dvě buňky se propojí a tím se spustí proces. Dokonalý automatický vývojový proces. Z našeho pohledu nepochopitelný zázrak. Bez jakéhokoli vlivu se vyvíjí nový člověk. Ve správnou dobu se spustí přesně stanovená vývojová etapa. Vyvíjí se orgány, svaly, vnímání. Vše v přesném načasování. V devátém měsíci opět příjde čas a dítě ví, že se má narodit. Matka to nikterak neovlivní. Pokud se bavíme o spontáním porodu. A děťátko se narodí. Ze dvou počátečních buněk je nová dokonale stvořená bytost. Její vývojové stádium přesně vymezuje, kdy je žena schopna dítě porodit. Je schopné samo dýchat a přijímat potravu a vylučovat. Další vývojové etapy se odehrávají až do dospělosti. Ale vraťme se k tomu zrození. V tu chvíli se mamince spouští mateřský instinkt. Opět dokonalý nástroj pro péči a vnímání dítěte. Co jsme si k tomu ještě navíc přidali? Rodinné programy a instruktáže z internetu, knih a od kamarádek. Mateřský instinkt je v oslabení a nastupují strachy a všechny možné formy jednání, které jsme si odnesly často už z dětství. Tak na příklad. Kdyby jsme poslechly mateřský instinkt, pak bysme své dítě nenechaly po porodu nikým odnést. Natož dávat dítě do separační postýlky. Po porodu jsou oba vysílení. Matka z porodu a dítě, z toho, co se s ním všechno nového, neznámého stalo. Jen si vemte, že se s prvním nádechem otáčí cirkulace krve, cítí chlad možná trauma z procesu porodu. A ta jediná pro něj bezpečná matčina náruč a hlas zmizí díky sestře, která jej musí zlegitimizovat. Se zážitkem přidušení a možná i bolestí hlavičky prožívá obrovskou nejistotu, strach a žal ze ztráty své maminky ( můj vlastní zážitek). Místo toho, aby bylo v náručí své mámy, v bezpečí jejího dechu a tlukotu srdce. Zde vzniká to skutečné propojení. Minimálně hodinu po porodu musí být v těsné blízkosti matka i dítě. Pokud je to možné, tak několik hodin. Ono vůbec postýlku vymyslel někdo asi jako marketingový tah. Stejně jako strach ze zalehnutí. Kdyby tomu tak bylo, pak by domorodé kmeny nepřežily první generaci :) .

Postýlka
Fenomén postýlky je patrně nejlepší tah nábytkářských společností. Stejně jako očkování farmaceutických firem. Jak už jsem psala výše, tak tou nejpřirozenější pozicí pro dítě je spát se svojí matkou. Jen se podívejme do říše savců. Matka i mláďata spí velmi těsně u sebe. Jednak se zahřívají, navíc jsou i blízko krmení a je zde jistota bezpečí. U dětí je to tak, že vnímají přes dotek a smysly. Cítí teplo, vůni a tlukot srdce. To dítěti dává pocit známého bezpečí. Navíc ještě nemá úplně poznaný stav v těle. Je to podobné jako ve snu. Než se děťátko narodí, tak si lítá okolo jen tak jako dušička. Občas si do tělíčka vleze a jindy je venku a slídí po okolí. Po zrození si musí zvykat na své fyzické tělo. To že vnímá dotyk a pociťuje své tělo, má signál, že je již v těle a má si na to zvyknout. V blízkosti matky je ve známém prostředí a je daleko klidnější a spokojenější. Nevznikají žádné zbytečné, bolestné myšlenky, které později mohou formovat jeho život. To se dost často objevuje třeba ve vztahu k pozdějším partnerům a partnerkám.